Kolektivismus neexistuje

Mnozí lidé, dokonce i odpůrci kolektivismu, stále nechápou skutečný rozdíl mezi individualismem a kolektivismem. Nejde o to, že by individualismus byl lepší: individualismus odpovídá skutečnosti, zatímco kolektivismus je naprostý nesmysl.

Arrowův teorém pouze formálně vyjádřil něco zjevného: jestliže Jan chce jít do kina, Jakub do divadla a Jana do opery, co tedy chtějí „Jan, Jakub a Jana“? A i kdyby se Jan s Jakubem shodli, že půjdou do kina (nebo třeba znásilní Janu), co chce tatáž „společnost-skupina-lid-kolektiv-národ“, kterou tvoří „Jan, Jakub a Jana“?

Vláda většiny, běžně přijímaná jako praktické uskutečnění „demokracie“ (moci „lidu“, tedy určitého libovolného procenta libovolně vymezené skupiny podle nějakého libovolného volebního systému), není nijak posvátná, legitimní, oficiální ani logická. Je pouze výrazem práva silnějšího, jakousi promyšlenou zkratkou, díky níž není nutné řešit spor násilím (při předpokladu, že by početnější strana zvítězila). V žádném případě ji nelze chápat jako projev nějaké „kolektivní vůle“; tento pojem tedy není platný: 50,00 % není v žádném ohledu „oficiálnějších“ než 20 %, 40 % nebo 80,43 %.

Ti, kteří jsou si rovnější než ostatní

Nemožnost jediného legitimního kolektivního rozhodnutí tak každý kolektivismus odsuzuje k nezdaru už od počátku. V praxi je to snadno vidět: ve kterých režimech mají někteří konkrétní jednotlivci největší moc? Kde se setkáváme s nejbujnějším kultem osobnosti, s téměř mystickým oslavováním několika sobeckých jednotlivců miliony lidí? V takzvaných kolektivistických režimech.

Hitler, Stalin, Lenin, Castro, Chomejní, Mao, Kim Čong-un, Ceaușescu a další — máme je snad považovat za „kolektivisty“? To nedává smysl. Chceme-li světu porozumět, musíme se důsledně držet metodologického individualismu¹. Svět vysvětlují mnohem spíše individuální zájmy (ať už správně rozpoznané, či nikoli) než filozofie.

Ayn Randová, Isabel Patersonová² a další, kdo stavějí individualismus proti kolektivismu, se proto mýlí, pokud v tom spatřují platnou dichotomii: volbu mezi dvěma vnitřně soudržnými pohledy na svět, které si jejich stoupenci vyberou předem a pak se jich do písmene drží.

Ve skutečnosti nejde o ideologický ani filozofický zápas: hlavní otázkou světa není „volba“ (pro koho?) mezi dvěma vzájemně protikladnými, vnitřně soudržnými filozofiemi.

Oběti a ti, kdo z nich těží

Vezměme si fašismus:

Per il liberalismo (come per la democrazia e il socialismo), l’individuo è fine, la società è mezzo; nè è concepibile che l’individuo, che è fine, possa mai assumere il valore di mezzo. Per il fascismo la società è fine e l’individuo è mezzo, e tutta la vita della società consiste nell’assumere l’individuo come strumento dei fini sociali.

[Pro liberalismus (stejně jako pro demokracii a socialismus) je jednotlivec cílem a společnost prostředkem; není myslitelné, aby se jednotlivec, který je cílem, mohl stát prostředkem. Pro fašismus je cílem společnost a jednotlivec prostředkem; celý život společnosti spočívá v tom, že jednotlivce využívá jako nástroj společenských cílů.]

— Alfredo Rocco, ministr spravedlnosti (1925–1932), „La Dottrina Politica del Fascismo“ [Politická doktrína fašismu], 1925.

Rocco se ovšem mýlí v případě demokracie a ještě více v případě socialismu. Přibližně ve stejné době totiž (nacionální) socialista Goebbels napsal:

Sozialist sein: das heißt, das Ich dem Du unterordnen, die Persönlichkeit der Gesamtheit zum Opfer bringen. Sozialismus ist im tiefsten Sinne Dienst.

[Být socialistou znamená podřídit já druhému, obětovat osobnost celku. Socialismus je v nejhlubším smyslu službou.]

— Goebbels, Michael: ein Deutsches Schicksal in Tagebuchblattern, 1926.

V obou případech je tedy podstatná oběť jednotlivce ve prospěch kolektivu. Ale co je tento „kolektiv“, ne-li „skupina jednotlivců“? Jde tedy o obětování jednotlivců — ale v jaké míře a přesně v čí prospěch? Kdyby totiž byli obětováni všichni jednotlivci tvořící společnost³, kdo a co by zůstalo?

Společnost a jednotlivci

Jak říkávala Thatcherová, „nic takového jako společnost neexistuje“ — přesněji řečeno neexistuje žádná jedna jediná společnost⁴. „Společnost“ je abstrakce a v praxi vždy znamená jiné lidi. Obětovat jednotlivce jménem společnosti a v její prospěch tedy znamená obětovat ho ve prospěch jiných jednotlivců nebo na základě jejich rozhodnutí. Zbývá jediná otázka: koho obětuje kdo? Kdo rozhoduje jménem „kolektivu“, a sám je tak z obětování vyňat?

V čem tedy kolektivismus spočívá? V pouhé propagandě pro užitečné idioty, iracionální a vnitřně rozporné, jejímž jediným účelem je ospravedlnit stávajícího vládce (nebo převrat vládce budoucího). Má přimět ostatní, aby autora této propagandy přijali jako „legitimního“ držitele moci rozhodovat jménem kolektivu a nebouřili se proti jeho sobeckým rozhodnutím obětovat je ve svůj vlastní prospěch.

Není proto náhodou, že kolektivistické režimy, typicky „rovnostářské diktatury“, vždy stojí na pokrytectví. Nemají žádnou filozofii, která by pojmově dávala smysl, a celá jejich stavba spočívá na trvalých rozporech (doublethink). Argumenty těch, kdo jim vládnou, jsou proto jen záminkami ad hoc, řečnickými nástroji, které bere vážně jen hrstka užitečných idiotů — a rozhodně ne sami vládcové.

Kolektivismus je tedy naprostá lež. Nestaví se proti nerovnosti, nestaví se proti ziskům, nestaví se proti „vykořisťování“⁵ a už vůbec ne proti sobectví. Nestaví se dokonce ani proti individualismu: jeho jediným nepřítelem je univerzální přirozené právo. Prosazuje neomezenou moc určitých jednotlivců, svévoli a nihilismus namísto uznání jediného souboru pravidel, který platí stejně pro každého jednotlivého člověka.

Kolektivismus není nic jiného než politická strategie, kterou někteří jednotlivci uplatňují, aby posílili svou moc nad jinými jednotlivci. Z pouhého nemravného sobectví a arogance chtějí být těmi, kdo vykořisťují, kdo mají zisky a kdo vládnou ostatním. Nic víc.

Užiteční idioti nicoty

Má tedy smysl rozlišovat mezi kolektivisty upřímnými (nebo těmi, kdo se za takové vydávají?), tedy „pomýlenými idealisty“, a těmi ostatními? Ani ne.

První jsou užitečnými idioty těch druhých (dějiny jsou plné příkladů přisluhovačů zla, nad jejichž koncem nikdo slzy ronit nebude). A máme snad odpouštět užitečným idiotům, kteří zasvětí život boji za nějaký cíl, aniž by se na pět minut zamysleli nad tím, co vlastně mají právo dělat?

Čími užitečnými idioty jsou ale ti druzí?

Západní komunisté byli třicet let užitečnými idioty sovětských aparátčíků, kteří sami byli užitečnými idioty Stalina — užitečnými idioty neužitečných psychopatů. Ale co vlastně dokázal sám Stalin? Nepředstavitelný pokrok kapitalismu a transhumanismu, o který socialismus připravuje ty, jež vraždí, vykořisťuje a ožebračuje — ani ten si Stalin neužil. Když usiluje pouze o sadistickou a vratkou moc nad několika hladovějícími ubožáky⁶, jediným nesporným a konečným vítězem může být jen zkáza, smrt a nicota⁷.

Jsou-li tedy hloupí kolektivisté užitečnými idioty kolektivistů psychopatických, na konci řetězce nejsou všichni ničím jiným než právě tím: užitečnými idioty nicoty.